Cesta z bezmoci

8. dubna 2018 v 15:00 | Mikoláš Chromík |  Výstava myšlenek
To nejzásadnější co jsem kdy v mém životě udělal bylo, že jsem se vzdal všeho, co jsem do té doby znal. Možná máte ten pocit, který jsem míval já, stavíte budovu, už máte pocit, že to začívá dávat smysl, že už to máte, ale pak se nějak začne hroutit a musíte opět začít znova. Stavěl jsem na nereálných základech, tím to bylo, celá tato budova světovázoru neměla ty správné základy. Jde totiž o to, že v průběhu dětství jsme začali ztrácet to své pravé já ve víru všudypřítomných manipulací, o kterých nám nikdo neřekl.

Jako děti jsme ta byli vůči tomu bezbranné, a to je právě věc, která mnohým, kterým není vše jedno, docela komplikuje život až k depresivním stavům. Již si moc nepamatuji, jak jsem na tom byl já, ale připomínám si to u toho, když se snažím pomoci v tomto směru přátelům a navést je. Jednoduše se jedná o to, že svůj pohled stavíte na kolektivních myšlenkách, ke kterým jste byli naučení přilnout, skrze tradiční výchovu v rodině, výuku, kulturu a náboženství.

Ten procesor který nosíte v hlavě je přehlcený informacemi, příkazy a zásadami, o kterých nevíte, jak jste k nim přišli, ale řídí vám život. Říkají vám, co je správné a co ne. Kolektivní myšlenky jsou v naprosté většině viry, které jsou tak rafinované, že kdyby vás náhodou napadlo je opustit, začnete cítit strach. Začnou člověku našeptávat: "Tam je svět chaosu a nejistot, tam ty nechceš jit, zůstaň při starém, tu s námi, bude ti dobře, uvidíš, jen ještě vydrž!".

Člověk však má omezené psychické kapacity na to, aby něco takového vydržel, pokud je všímavý a trápí ho, že nemůže svět okolo sebe ovlivnit. Ten krok odvahy, i přes toto strašidelné volání v ozvěnách mé naprogramované mysli, jsem udělal, protože už jsem nemohl jinak, buď uvidím co je za vším tím, co mi má být skryto, kde se vlastně ještě skrývá naděje, nebo budu jen pomalu umírat v utrpení, jako ostatní, kteří si na to už jen zbaběle zvykli.

Zavrhl jsem všechny kolektivní myšlenky, v mysli jsem provedl tu největší razii všech dob. Nevěděl jsem, které jsou dobré, nebo špatné, jak jsem to měl vědět? Provedl jsem celkový restart. A co teď? Nic nevím! Nevím co je správné a co dobré! Objevil se strach ze vzduchoprázdna. Nevěděl jsem kde začít hledat novou náplň, ale prostě jsem začal, udělal jsem první krok co mě napadl a pak druhý. Umíme to, jen se nesmí člověk ze své méněcennosti vzdávat.

Od toho momentu jsem každou myšlenku, která se mi snažila vloudit do nitra zastavil a podrobil ji těžké inspekci, jestli má své opodstatnění a jestli mi má co dát. Mé chování přestávalo být dílem kolektivních myšlenek, ale mých vlastních, individuálních hodnot. Stal jsem se malou částicí, která hraje harmonickou symfonii s okolím, deprese které jsem měl odezněly a proměnily se v roky radosti. Již to byly mé myšlenky a pocity, ze kterých jsem si vybíral a šel za nimi, nemusel jsem o ně soupeřit s někým jiným. A když jsem náhodou snad nevěděl, tak jsem se vzdal a řekl že nevím.

Cizí myšlenky, plány, způsobují, že narážíte do zdí a padáte do jámy, protože zkreslují obraz vaší vlastní reality. Je to docela prosté, rozdíl mezi těmi, kdo mají v životě štěstí a těmi kdo ne, je v tom, že ti šťastní se nechovají podle cizích plánů, nesoutěží o jednu trofej, ale osobili si právo svůj život ovládnout. Právo udělat z něj své vlastní milované mistrovské dílo.

A pokud se náhodou v nějaké soutěži objeví, tak proto, že to již pro mě soutěž není, kvůli tomu, že téma soutěže je tím co milují, dělají dlouhodobě, a proto ostatní účastníci jsou bez šance. Je to cesta z bezmoci. Kdykoli se objeví nějaký problém, dokáži ho již rychle vyřešit ke spokojenosti, nebo počkám a řešení přijde samo, protože už nelovíte v neznámu.
 

Věk pošetilosti a pokory

31. března 2018 v 13:16 | Mikoláš Chromík |  Výstava myšlenek
Věk klasického liberalismu, který se vyvinul v Anglii během 17., 18. a 19. století. Během této krátké historie se šířil do zbytku Evropy. Co je klasicky liberalismus? Je to filozofický směr položený na poznání přírody a člověka. Z tohoto poznání byla zjevná nepostradatelnost individuální svobody. Tu má klasický liberalismus ustanovenou jako svou nejposvátnější hodnotu.

Hned na druhém místě je rovnoprávnost, která vymezuje svobodu jednotlivce. Svoboda by nebyla udržitelná bez této zásady. To je zároveň vlastnost pokory, nemyslet si, že já sám mám větší schopnosti než jiní, nebo že jsem lepší, nebo někdo jiný lepší než druhý. To vyplývá z pozorování a zkoumání přírody. I když jsme každý jako jeden, stále nás něco spojuje. Tuším, že to je určitý druh morálky. Jako klasický liberál rád sleduji přátele, co dělají a vymýšlejí, vůbec jak se vyvíjejí, když mají tu možnost se vyvíjet, ta možnost je právě svoboda.

Pokora je také umění přijmout věci takové, jaké jsou. Osobně mám trochu špatná kolena, nemám v pořádku vaziva, nesmím je příliš zatěžovat, ale jinak chodit můžu celkem normálně. Ze začátku nebylo snadné to pojmout, ale člověk se to musí naučit přijmout, věci takové, jaké jsou. A brát svůj úděl důstojně. I to je přírodní věc, před kterou se musíme každý sklonit a nakonec si hledat svou cestu, protože věřím, že takové věci se často stávají právě proto, abychom šli tama, kudy jít máme.

Pak je tu pošetilost. My žijeme ve věku pošetilosti. Po 1. sv. válce se cosi v lidských hlavách přepnulo a poznané přírodní zákonitosti jsme začali zanedbávat, až ignorovat. Ekonomie moderních států je pošetilostí, čerpají z bezedných rozpočtů, viděli jste bezedný rozpočet? To je pošetilost! Lidé se neustále někam ženou takovým bezohledným tempem, že by při tom člověka ušlapali. Už si nemyslíme, že nikdo není lepší, nebo horší. Všechno chceme měnit, dokonce i smrt bychom chtěli brát člověku, protože si myslíme, že možná neudělal všechno, aby žil. Vše chceme získat, všude chceme zvítězit. Pošetilci chtějí do všeho zasahovat, protože získali mylné sebemínění že mají moudrost stvořitelovu. Pošetilost je honbou za mocí, je to touha vše kontrolovat, i smrt.

Kde je ale láska? Boj mezi láskou a mocí, to je právě boj sil pokory a pošetilosti. Klíč se skrývá v určitém zákonu morálky, a ten si vykládám jako obranu individuální svobody a nejen té své, ale i blízkých. Většina lidí je apatická, když se děje něco, před čím by neměli zavírat oči. Nedokáží sami zvednout ani prst a odpovědnost přenechávají někomu jinému, ať to vyřeší, poserové. A právě tito určují hlasitě lidem, jak by měli žít. Je pošetilé někomu určovat, jak má žít, ale já jsem naopak šťastný z toho, když vidím, jak lidé mají možnost žít sami podle svého. To je pro mě zároveň i láska. Pak vznikají i přátelství, ve kterých již není třeba nic dokazovat, když prokážete, že jste schopní jednat, když vidíte, že se děje něco, co prostě není správně. Ti co ze své duše zvrací slova o velkých až sebeobětujících činech, ti chtějí dokazovat že někoho mají rádi, ale ti co jsou odhodlaní jednat už nic takvého nemají za potřebí.

Naopak přiznání bezmoci v některých případech je prosté přiznání skutečnosti, zvláště když se jedná o něčí svobodné rozhodnutí a vy to musíte respektovat. Člověk musí přijít na to, že dělá něco špatně, sám. Ale jakmile je člověku brána možnost svobodného rozhodnutí, tak v sobě sílu najdu a to i když nevím co dělat, prostě začnu dělat kroky v před, protože vím, že musím. Selže-li první, nevadí, mám, nebo najdu další. Protože vím, že kdybych byl na místě toho člověka, chtěl bych, aby pro mě někdo udělal to samé.

Poznámka: Liberálové již vymizeli, to co se dnes nazývá liberály má od liberalismu sakra daleko ...

Být spontánní znamená být Já

6. března 2018 v 10:26 | Mikoláš Chromík |  Výstava myšlenek
V článku Vítězství vědomí jsem psal, jaké je, nebo by mělo být naše soužití se sociálními organismy. To ony se snaží udělat vše okolo nás předvídatelné, chtějí člověka bez volby, na svém určeném místě. Aniž bychom si to uvědomovali, to na jejich popud z nás vylézá motivované jednání, které má nějakou podmínku, nějaký zištný záměr.

Vím, že pokud jednám motivovaně, tak mé jednání je odsouzeno téměř jistě k neúspěchu (viz. Co je svět?). Tak jsem si dlouho lámal hlavu, jak poznám, že jednám motivovaně a kdy jednám spontánně.

Už to vím. Spontánní jednání totiž vychází přímo ze mě, ne z reakce na okolí. Když děláte a myslíte na to, co milujete, že vás to pohltí a zapomenete na vše, co vás trápilo. Je to láska, která je ve vás, vychází z vás a nemá žádnou podmínku, nic od toho neočekáváte, prostě to děláte. Vy to děláte. Jestli je to jakkoliv jinak, můžete si být jisti, že to není skutečně z vaší vůle, a že se tedy jedná o jednání motivované.

Nejste-li si jisti, tak vůbec nejednejte. Počkejte, až vám to hlas srdce vyjasní. To co je nepředvídatelné, lze milovat, za předvídatelností stojí zlořád. Dobře prožitý život, to je život s láskou, která pramení přímo ve vás a nemá podmínku nikde mimo vás.
 


Hraj role

3. března 2018 v 16:19 | Mikoláš Chromík |  Výstava myšlenek
Ve škole buď žákem, před méněcennými jejich doktorem, hraj tu roli, díky které budeš mít pro ostatní pochopení. Ta tě ušetří nedůstojných a nevysvětlitelných projevů zlosti a projevy zlosti druhých ti budou lhostejné, protože je v popisu tvé role, být chápavý ke slabým. Ti co jsou slabí křičí, ti co jsou si nejisti. Budeš-li je chápat, nebudeš je soudit.

Jen před tím co miluješ, zůstaň sám sebou. Protože to miluješ právě ty a proto jsi se narodil.

Co je svět?

28. února 2018 v 21:48 | Mikoláš Chromík |  Výstava myšlenek
Pokud jste dostatečně vnímaví, pak vám zkušenosti napovídají, že svět okolo nás má svůj vlastní způsob chování. Určitě jste někdy zaznamenali, že čím více se o něco snažíte, tím více se váš cíl vzdaluje, nebo naopak, když jste se něčeho vzdali, velmi se to přiblížilo. Mohl bych rozebírat příklady, a různé mechaniky tohoto chování, které jsou mnoha mysliteli skutečně popsány, lepší ale bude, když vám poskytnu svou vlastní zjednodušující představu. Svět se chová jako osobnost, jako by měl duši. Je to osobnost nezaujatého dítěte.


Tato osobnost má podobu pružné, elastické tkaniny, nebo lépe řečeno ta tkanina má vlastnosti té osobnosti. Na té tkanině je vše, lidé, věci ...

Je to jako nějaká inteligentní tkanina. Přibližuje k sobě sama od sebe ty věci a lidi, které k sobě patří, které spolu harmonicky ladí. Ale i ty člověče, jestli se k tomu druhému objektu snažíš dostat vlastním úsilím! Stačí jen objektu zájmu přisoudit větší význam než může mít a duch světa vás, jako malé žárlivé dítě, začne oddělovat do větší vzdálenosti. S tím dítětem musíte mít vztah. :-))))

Ve skutečnosti jde o to, jaký máte vztah k tomuto světu. Pokud je dobrý, tak vás tento duch světa přivede sám k vašemu objektu. To může být pro mnohé problém, protože je naprosto módní, normální a v pořádku světu nadávat, jak není zkurvený. Taková povaha sama o sobě musí vše odpuzovat a vynucovat si vše násilím.

Díky svému dobrému vztahu s duchem světa jsem prožil celý rok, možná víc, bez sebemenší deprese. Ber, nebo nech být. Nic není ale krásnějšího, když mě svět chce sám od sebe překvapovat a překvapuje. Pocit souznění se vším (skoro, to ale není důvod k zármutku), co se okolo mě objevuje, je to jako cítit že sám jsem větší, než toto tělo. Přitom stačí jediné, nechat kvést a občas s upřímností zalít vděčností.

Kam dál