Je třeba jít dál

10. července 2018 v 21:49 | Mikoláš Chromík |  Výstava myšlenek
Život bez lásky je na sebevraždu. S láskou roste duše, chuť žít. Ale je to těžké, bolí to, můžem zranit své srdce. Navíc nevíme, jestli si s námi někdo nehraje a to je to, když se nám pak v tomto směru nedaří a jsme zklamaní. Bojíme se zklamání. Víte, lásky je všude hodně, ale někdy se stane, že vás někdo v tomto směru začne využívat, začne jako komár nasávat z vašich zásob. A to je to, čeho je dobré se zbavit, ale není to snadné, hrají se hry a vypadá to, že by to mohla být slibná investice. Avšak dříve nebo později se dozvíte, že jste se spletli. Ale doufali jste ...

Neutíkejte od toho! Prožijte to celé, dokončete to! Jinak se k této podivné situaci vrátíte neponaučení v naivní představě, že to možná tentokrát dopadne jinak. Jo, to je to, čemu říkáte "dát ještě jednu šanci ...", nebude ale jen jedna. Pro tvoje dobro, i pro dobro toho druhého bídníka zvyš sázku, neboj se, že se to posere! Konečně chtěj, to co skutečně chceš! Rozjeď hru ve velkém, zvyš sázku, ať se uvidí, kdo komu tady dává podmínky a pravdila. Pak to bude dokončené, poznané. Hra skončí, ale ne tvojí vinou, hrál jsi dobře, ukázal jsi na co ten druhý má, či nemá koule! A život může jít klidně dál, vstříc příležitostem zítřka ... :-)

A hraj znova, teď budeš vědět, jak zjístit skutečnost, jak do ní vstoupit. Hra je nebezpečná, je to hazard, ano, ale kdo nechce žít nebezpečně, bezpečně se schovává za hromadou slov, lichotek, ospravedlňování a jen pomalu umírá, nežije ... . Bídníci si možná něco uvědomí a přestanou žít ve své ulitě ze strachu, jen když ty začneš žít. Byla by škoda vyživovat iluzi, chtěj skutečnost! A ta tě obklopuje, jen ji sleduj, nech se jí rozmazlovat bez ohledu na to, jaké to bude za hodinu, či za den. Bez risku není žití. Život může skončit kdykoli, za hodinu, za den, týden, nikdo nic neví! Opakem strachu je láska, opakem strachu je odvaha a tedy odvaha je láska. Vždy jdi tam, kde ji můžeš cítit. Ty ji cítíš, je to tvůj pocit ... Ale musíš neustále riskovat! Proto však žijeme :-). Je to hra a a kdo chce hrát, musí být hráč.
 

Prezence lásky a tělo

8. července 2018 v 15:15 | Mikoláš Chromík |  Výstava myšlenek
Někdo si sám sebe představuje jako vojáka, který zachraňuje lidi od nejhoršího a tím si tak získává obdiv. Někdo jiný se zase vidí v televizi a hoví si, jakou z toho bude mít reputaci. Jiní mají spasitelské sklony, chtějí ukázat, kolik utrpení snesou, opět pro uznání, věhlas, táhnoucí se závoj upletený z popletených hlav obdivovatelů. A tak dále, vše to má jedno společné - ukázat svou váženost, význam tím, že v sobě potlačíte něco, co jiní potlačit nedokázali, nebo nechtěli. Všichni tito se chtějí stát vůdcové, říkají, co bychom měli dělat. Jaký směr vede ke spáse.

Proč to dělají? Protože byli líní pochopit co od nich láska chce. Nechtějí pochopit možnosti druhého člověka, nechtějí dovolit, aby s ním někdo v něčem nesouhlasil!!! Prostě si řekli: "Však počkej, jednou uvidíš!!! Uvidíš co jsem zač ..., pak poslechneš!". Láska chce po člověku víru. Víru v člověka. Druhý možná nesouhlasí čistě jen proto, že nemůže, a to je třeba vidět, poznat. Člověk, který toho není schopen cítí prostě strach, méněcennost, proto chce dokázat, co je zač. Bojí se, že ho ostatní odmítají pro to, že je v něčem nedostatečný, to však, jak vidíte, je hloupé. Avšak protože se cítí zahnaný do kouta, propukne hněv, protože jeho ideální představy byly přeci ty správné, dobré ...

Jak si představuji sebe? Představuji si sebe v zapomenutí, zapoměl jsem na sebe. Jsem uprostřed své zahrady, a prociťuji jak mnou její vůně vane, jak ji nese vítr od neznáma do neznáma skrze mě. Jak na nás hřeje sluneční světlo, koupeme se ve slunci, vše je teď dokonalé samo od sebe. Je živá, včely, motýli, člověk snadno se zapomene a zjístí, že on sám je tou zahradou. Žije, protože já žiji, nemá smysl se o zahradě jakkoliv bavit bez vědomí, které ji může sledovat. Ano, jediné co zbude, je vědomí, vše, i mé tělo je součástí všeho, jen vědomí je jedno, to vědomí si to celé užívá, díky tělu. Tělo je božské, protože dokáže právě toto - poskytnout vědomí lázeň nádhery, která ho bezpodmínečně prostupuje. Tělo i mysl není naše, je to cizinec, který se vědomí nabídl, že mu tyto blažné prožitky věnuje, pokud bude chtít, tělo je anděl, možná bůh, bohyně, když to dovolíte, bude vás zahrnovat polibky nesmírnosti s prohlubující se intenzitou. Jsem-li jen vědomí, které spokojeně pozoruje, tělo hřeje láskou.

Tady není co dokazovat, když jsem v takových stavech, tak nechápu co takový člověk po mě chce, nerozumím mu, umyslně se chce cítit špatně a chce abych to dělal taky ... Strach lze jen vyloudit z těla přítomností lásky, hněv, zběsilá vášeň, ať již jsou nasměrované k řešení jakéhokoliv problému, jsou jen podvodem, pod kterým se strach stále skrývá a roste. Roste, protože problém roste, protože nepochopení a pošetilost roste, protože možnosti okolního světa jsou stále stejné. Problém přestává existovat, když přichází láska, s láskou vědomím totiž vše prochází bez podmínky. Jsem tady a teď zahradou, láska tam mé tělo vábí, stejně jako tu včelu, za potravou. Mezi tím žena, či přítel, kteří možná nebyli ve své kůži, nevím to, nevím nic, přijdou a uvidí, že já jsem stále stejný, nereagoval jsem na jejich změnu, nevím nic, protože jsem šel kde mě láska vedla. Příjdou a jsou šťastní, že jsem věřný sám sobě, protože se k nim chovám stejně. Protože láska ve mě mi dala víru, že se vždycky takto sejdeme a budeme opět šťastní, jsme. Milovaní lidé mají právo občas (i nejen občas) zabloudit, pak jsou ale rádi, že jsou opět doma. Že jejich místo tam někde pořád je, je to moje víra, že se vrátí, a jejich pocit věrnosti, který se prohlubuje. Protože se mohly vrátit bez výčitků ...

Nepatřete nikomu, pod nikoho, nepatřete ničemu, žádnému ideálu, prostě buďte šťastní, vy patříte sobě! Tak buďte.


Porazit strach

5. července 2018 v 20:26 | Mikoláš Chromík |  Výstava myšlenek
Jen ať si vše jde! Vzdávám se všeho! O co bych přišel? Proč se pořád bojíme, že něco ztrácíme a svíráme s tím svou duši? Co ztrácíte? Vy snad máte něco, co byste mohli ztratit? Vy "máte"? Chce te vše mít? Chceme to mít pojištěné, chceme vytvořit zákon, pojištění! Vše spoutat do řetězů, svoboda čehokoliv je nám cizí, podstatné je, abychom si byli jisti, že to máme, už nadobro. Říkám že zákony, ze kterých plynou povinnosti jsou důsledkem nepoznání lásky a největším důkazem jsou toho svatby samotné.

"Dokud vás smrt nerozdělí!" My na to udělali zákon! Někdo byl tak vyděšený, že ze spontánní lásky, která má tendence dělat si co chce, udělal povinnost a vnutil jí řetězy. Toto se však netýká jen svateb. Ať si všechno jde! Běžte! Vzdávám se! Nemám proč se bát, nikdo neumírá. Mé vědomí přišlo do tohoto těla si užívat, sledovat svět, a prožívat ho smysly, tělem. O nic nepřicházím, přicházím, když se bojím, že něco ztrácím.

Celý svět člověka miluje bezpodmínečně, slunce svítí a nebere si přestávky protože by mělo kocovinu, stromy stále dýchají to co my vydechujeme, a když jste jen trochu citliví, cítíte tu jejich lásku. Mohu milovat vše, všichni máme společnou matku, hvězdu, která před 5 miliardami let vybuchla a z látky, která k nám z ní doputovala, jsme my, bez ní, by toho nebylo, ano, máme společnou matku. Já s tebou, ale dokonce i se stromy, kameny, i řekou!

Nikdo nikoho nezabíjí, ale zabíjíme sami sebe, když se bojíme, že ztrácíme. Láska je ranním vzduchem, chlebem i vodou života, být si toho stále více vědom, je klíčem ke štěstí. Být si vědom toho, že "já" - mé vědomí, že je návštěvníkem i tohoto těla, které tu není k ničemu jinému, než aby ti zprostředkovalo tu rozkoš a vědomí, aby ji přijímalo. Cítím-li své tělo, cítím svět, který miluje. Tělo se stane světem, tělo je světem, když mu začnete naslouchat. V opačném případě se strachem z těla stává klec. Užívejte si, jeden bod vaší mysli za strach nestojí!
 


Cesta je cíl, nebo tak nějak ...

4. května 2018 v 17:34 | Mikoláš Chromík |  Výstava myšlenek
Dlouho řeším rozpor -> harmonii mezi duší a rozumem. Proč? Protože zde se nalézá klíč ke štěstí. Máte-li čisté úmysly, u kterých cítíte vnitřní soulad, cítíte se spokojeně, uvolněně, pak začne všude, jak v těle, tak v okolí plnout informace bez odporu. Ten odpor totiž představuje úzkost a stres. Dobře se to vysvětluje na nečekaných zázracích vylečení z těžké nemoci. Když se věnujete své psychice a cítíte se tak dobře, jak jen to jde, stres se odbourá a začnou po těle ve formě hormonů a podobně proudit informace tak jak mají - přirozeně, volně. A jelikož neexistuje důvod, proč by se tělo nemohlo opravit do funkčního stavu, tak se srovná a vše je pak jak má být, což lékaři nazývají zázrakem. Nechápeme příliš, že spoustu nenávratných poškození těla je způsobeno právě stresovým ucpáním informací. Tato poškození jsou nezvratná jen s podmínkou, neumíme-li se zbavit stresu.

To neplatí jen pro vnitřek, ale i pro vnějšek, sami asi dobře víte, jak stres brání v komunikaci mezi lidmi a dost možná nejen mezi lidmi, ale s celým světem, nerozumíme mu a horlivě se ho snažíme napravit s pomocí pošetilých zásahů, což se nám moc nevyplácí. Jednáme křečovitě a potom je společnost okolo nás v disharmonii.

Když se vyrovnáme s požadavky duše, tedy uděláme nějaká protistresová opatření, začne vše plynout samo. Tak dobře, že to nikdo nemůže vědomě udělat lépe. Mám osobně zkušenosti s tím, že se stačí jen cítit uvolněně a spokojeně a už se začínají okolo mě objevovat příležitosti a záležitosti, které jsou mi příjemné, aniž bych se o to vědomě snažil. Stačí se tedy jen cítit spokojeně? Potřebujeme ještě nějaký směr, kterým se to bude dít, kterým chceme, aby se ubíral náš život v zájmu našich originálních snů. Ten určuje cíl a zároveň vědomí tohoto cíle, jeho představa, umožňuje cítit se spokojeně, je to jakási provázaná podmínka. Jedno není bez druhého a naopak.

V praxi to pak je tak, že rozum říká duši: "Chceš se pobavit?"
Duše: "Jééé, to by bylo super, už tu dlouho žádná zábava nebyla!"
Rozum: "Tak se podívej na obrázek tohoto krásného místa, je tam nádherně, tam půjdem, nevím jak, ale užívej si to!"
Duše: "Cítím, že se mi to líbí, je to dobrý nápad, do toho jdem!"

Život pak nějak plyne, události plynou a to jediné, co v podstatě děláte je, že si užíváte cestu, aniž byste věděli, kudy vede. Rozum nám zkrátka jen zadává typy na dobrý výlet časem a prostorem. Není důležité cílového místa dosáhnout, ale užívat si toho, že za ním jdete. Nedělat si starosti, jestli ho dosáhnete, nebojte se, rozum pak přinese další! :-D

Nezapomínejte, že váš rozum vůbec nic o cestě neví, tak si jím nenechejte kazit zábavu ...

Cesta z bezmoci

8. dubna 2018 v 15:00 | Mikoláš Chromík |  Výstava myšlenek
To nejzásadnější co jsem kdy v mém životě udělal bylo, že jsem se vzdal všeho, co jsem do té doby znal. Možná máte ten pocit, který jsem míval já, stavíte budovu, už máte pocit, že to začívá dávat smysl, že už to máte, ale pak se nějak začne hroutit a musíte opět začít znova. Stavěl jsem na nereálných základech, tím to bylo, celá tato budova světovázoru neměla ty správné základy. Jde totiž o to, že v průběhu dětství jsme začali ztrácet to své pravé já ve víru všudypřítomných manipulací, o kterých nám nikdo neřekl.

Jako děti jsme ta byli vůči tomu bezbranné, a to je právě věc, která mnohým, kterým není vše jedno, docela komplikuje život až k depresivním stavům. Již si moc nepamatuji, jak jsem na tom byl já, ale připomínám si to u toho, když se snažím pomoci v tomto směru přátelům a navést je. Jednoduše se jedná o to, že svůj pohled stavíte na kolektivních myšlenkách, ke kterým jste byli naučení přilnout, skrze tradiční výchovu v rodině, výuku, kulturu a náboženství.

Ten procesor který nosíte v hlavě je přehlcený informacemi, příkazy a zásadami, o kterých nevíte, jak jste k nim přišli, ale řídí vám život. Říkají vám, co je správné a co ne. Kolektivní myšlenky jsou v naprosté většině viry, které jsou tak rafinované, že kdyby vás náhodou napadlo je opustit, začnete cítit strach. Začnou člověku našeptávat: "Tam je svět chaosu a nejistot, tam ty nechceš jit, zůstaň při starém, tu s námi, bude ti dobře, uvidíš, jen ještě vydrž!".

Člověk však má omezené psychické kapacity na to, aby něco takového vydržel, pokud je všímavý a trápí ho, že nemůže svět okolo sebe ovlivnit. Ten krok odvahy, i přes toto strašidelné volání v ozvěnách mé naprogramované mysli, jsem udělal, protože už jsem nemohl jinak, buď uvidím co je za vším tím, co mi má být skryto, kde se vlastně ještě skrývá naděje, nebo budu jen pomalu umírat v utrpení, jako ostatní, kteří si na to už jen zbaběle zvykli.

Zavrhl jsem všechny kolektivní myšlenky, v mysli jsem provedl tu největší razii všech dob. Nevěděl jsem, které jsou dobré, nebo špatné, jak jsem to měl vědět? Provedl jsem celkový restart. A co teď? Nic nevím! Nevím co je správné a co dobré! Objevil se strach ze vzduchoprázdna. Nevěděl jsem kde začít hledat novou náplň, ale prostě jsem začal, udělal jsem první krok co mě napadl a pak druhý. Umíme to, jen se nesmí člověk ze své méněcennosti vzdávat.

Od toho momentu jsem každou myšlenku, která se mi snažila vloudit do nitra zastavil a podrobil ji těžké inspekci, jestli má své opodstatnění a jestli mi má co dát. Mé chování přestávalo být dílem kolektivních myšlenek, ale mých vlastních, individuálních hodnot. Stal jsem se malou částicí, která hraje harmonickou symfonii s okolím, deprese které jsem měl odezněly a proměnily se v roky radosti. Již to byly mé myšlenky a pocity, ze kterých jsem si vybíral a šel za nimi, nemusel jsem o ně soupeřit s někým jiným. A když jsem náhodou snad nevěděl, tak jsem se vzdal a řekl že nevím.

Cizí myšlenky, plány, způsobují, že narážíte do zdí a padáte do jámy, protože zkreslují obraz vaší vlastní reality. Je to docela prosté, rozdíl mezi těmi, kdo mají v životě štěstí a těmi kdo ne, je v tom, že ti šťastní se nechovají podle cizích plánů, nesoutěží o jednu trofej, ale osobili si právo svůj život ovládnout. Právo udělat z něj své vlastní milované mistrovské dílo.

A pokud se náhodou v nějaké soutěži objeví, tak proto, že to již pro mě soutěž není, kvůli tomu, že téma soutěže je tím co milují, dělají dlouhodobě, a proto ostatní účastníci jsou bez šance. Je to cesta z bezmoci. Kdykoli se objeví nějaký problém, dokáži ho již rychle vyřešit ke spokojenosti, nebo počkám a řešení přijde samo, protože už nelovíte v neznámu.

Kam dál