Zodpovědnost jako přirozenost

Neděle v 17:32 | Mikoláš Chromík |  Výstava myšlenek
Přátelé, můžete se zcela spolehnout, že na konci této věty bude tečka. Je tomu tak u naprosté většiny vět, pokud nejste nějaký emocionální šílenec. To však neplatí jen o větách, to je jen příklad v malém. I příběhy mají své tečky a pokud se vám ten váš zdá divný, věřte tomu, že ještě neskončil a všechy zůčasněné strany chtějí tečku. Nejen vy. Tečka přijíjde, protože samotné volání přirozenosti z hlouby našich podstat si ji vyžaduje, u všech, odevšech.

Zodpovědnost je podle mě právě toto volání, a kdo ho potačuje, zblázní se, není to "normální". Zodpovědnost je nutkání zodpovědět otázku, která byla vyřčena. Člověk zkouší mnoho věcí, možností, některé si ale nechává nepovšimnuté v šuplíku, jako příliš výstřední a šílené. Vyzkouší všechny, ale k ničemu nevedou, zbyde jen ta šílená, která zapadne jako klíč do zámku. Pak začnete postupně chápat, že nemůžete ustupovat jen proto, že se daná možnost všeobecně jeví jako šílená. S touto zkušeností si uvědomíte, že musíte bořit představy toho, co se vám jeví jako přijatelné. Protože otočit se a jít zpět, kvůli nějakému tradovanému mínění, by znamenalo totéž, jako pomalu umírat. Ta práce, kterou si ale dáváte s hledáním odpovědi stojí za to, abyste šli vpřed!

Nikdy nic nezůstává takové, jak to teď vypadá, pro někoho hrůza, pro ty co však pochopí, že se v tom skrývá možnost neustálých nových začátků, naděje. Je zde přirozený tlak, který nutí lidi být zodpovědní a pokud se mu nepodvolí, vybere si to na nich těžkou daň. Je to na vás, stačí jen trochu důvtipu k tomu, abyste věděli, na koho vsadit, protože kdo hlas tohoto tlaku neposlouchá, je od pohledu bídný, je přímo na něm vidno, že nežije sám za sebe. Když ale máte aspoň trochu jistotu v tom, že jste se kdysi ve svých výběrech nemýlili, držte! Čekejte, protože toto je univerzální zákon, který to celé pohání, možná budete na konci svých sil, ale nakonec stejně budete překvapeni, že touha po tom být dobrým člověkem a být spokojný u všech celkově vítězí. Protože kaňku na své košili málo kdo strpí, neznám nikoho takového.
 

Vždyť je to směšné ...

25. srpna 2018 v 0:26 | Mikoláš Chromík |  Výstava myšlenek
Děkuji. Začínám si uvědomovat, že vše, čím si procházím, mě má přivádět k novým schopnostem. A proto děkuji. Něco se nám může jevit jako poddůstojné, nehodné nás a říkáme si třeba něco ve smyslu "Co by si ostatní pomysleli!". Začínám ale zjišťovat, že ať už daná věc vypadá sebesměšněji, potřebujeme ji. Jestli je něco těžké překonávat, tak právě proto že se máme naučit a uvědomit si tu danou věc, která se po nás chce, abychom se jí naučili. Nezjístíte hned o co vlastně běží, jen to prožívejte a jednou se projeví změna.

Pak možná uvidítě, že jako já, jednáte s jinými lidmi příměji, s nebývalou lehkostí dostáváte, co chcete. Hlavně ze sebe samotných. V ten moment se ohlédnete za starým já a hned si uvědomíte, jaká zkušenost vás vedla k takovému mistrovství. A i když jsem se zlobil, teď mě to naplňuje vděčností, protože mi celá ta záležitost, která se mi jevila jako ponižující či směšná, ulehčila život. Což mě přirozeně vede k upřimné péči o to a ty, co ve svém životě mám.

Vypadá to, jako by si s námi někdo hrál, manipuloval s námi a využíval nás. Pravdou je, že si tím vším musíme projít, vše má za cíl posílit naše skutečné "já". Ve skutečnosti to bylo jen odrazem naší vlastní neschopnosti toto "já" projevit, jakmile si to uvědomíme spolu se svými sounáležitostmi, celé se to změní. Obrátí se hra, podobně jako sen se mění pouhým uvědoměním. Všichni se učíme, není to je na nás. Stále více jednáme tak aby jednání bylo náplňí žití s uvědoměním, že bez jednání je to jako být trvale mrtvý před vypršením záruční lhůty. Bát se jednat je jen snahou o neumírání. A proto děkuji za ta poučení, protože mě vytlačily k sebevyjádření. :-)

Odpuštění

19. srpna 2018 v 12:18 | Mikoláš Chromík |  Výstava myšlenek
Každý by měl dostat šanci k poznání toho, co ho činí někým jiným. Láskou je nechat být vše tak, aby k tomuto poznání došlo. Lidé by neměli dostávat vyhubováváno, člověka to štve samotného, že nedokáže být něčím větším, než obětí okolních událostí. Co z nás činí ty, kteří žijí průměrný život otroka dokonce i pro rozmar posměváčků, kterým se vůbec nemusíme zpovídat?

To je smutné a smutnější je to, že to nevidíme sami na sobě a důsledky tohoto sebedestruktivního chování odsuzujeme na druhém. Sám za sebe si přeji, abych už neodsuzoval, ale nechával být, nemohu poradit, nemohu říci člověku, jak má co udělat lépe, musí si tím projít sám. Jen to je ta cesta, poznat že vlastní utrpení nezávisí na chování druhých, ale že je to něco ve mě, co mi brání překročit určitý práh. Protože až nikdo okolo vás nebude, zjístíte že náprava chyb druhých nemá pro vás samotné vůbec ten účinek, který jste čekali. Že člověk, nenaučí-li se rybařit, bude mít pořád hlad, stejně tak jako člověk, který bude stále naštvaný, protože stále nepřišel na to, jak dané situaci odolat.

Musel jsem do osamocení, protože jsem poznal, že vážně pomoci nemohu. Musím nechat člověka aby poznal, jinak nepozná a bude se odehrávat stále to samé. Až v ten moment jsem to vzdal a pochopil, že lidé potřebují skutečnou příležitost vidět svou realitu bez pomoci takovou, jaká je. Je to láska, protože bez této příležitosti ztrácíme možnost naplnění svého života poučením, které vede k míru, harmonii. Je to těžké, ale být možností, která někomu nechtě bere život s ideou pomoci je ještě těžší. Je dobré si to co nejdříve uvědomit a nechat lidi vyrůstat. To je život. Musíme poznat co se nás týká a co ne. Naučit se naslouchat vnitřnímu hlasu, který nás vede dál, poznat to co tímto hlasem není a ustoupit od toho. Lidé musí poznat ten vnitřní, jeho podstatnost. Koukáním na jiné lidi, či do knih a internetu ho neobjeví. Je to jen neustálá závislost, protože jsme otroci situací.

Žít znamená pochopit, že něco vede život líp, než sám můžeš chtít. Chceš-li to poznat, dej tu možnost druhým. Naštve to, ale podstatné je pochopit, že my nejsme ty pasti, do kterých jsme se chytili. Ty už tady byly na nás narafičené a chtějí abychom zapoměli kdo skutečně jsme! Uvnitř nás je nádhera a my ji musíme hledat, my jsme ta nádhera. Přeji si abychom to poznali, že nejsme těmi situacemi, které nás otročí. Proto ti odpouštím, protože stále vidím tu nádheru, protože právě tato nádhera je trápena a nemůže se rozvinout. Myšlenkami a postoji, které nejsou naše, potřebujeme prohlédnout, že nejsou naše. Jsou to cizí entity co tě vězní, nemohu se na to zlobit. Už ne.
 


Když se duše vzepře

18. srpna 2018 v 14:50 | Mikoláš Chromík |  Výstava myšlenek
Někdy nastává chvíle, kdy ze sebe vypustíte spoustu věcí, které byste asi jinak neřekli a máte pocit, že to nejste vy. To co jste zvyklí považovat za "já", cítíte, že tam nehraje roli. Může to být celý řetězec událostí, ve kterých si připadáte, že jste něčím vedení, ale nevedete to vy. Jen se za sebou ohlížíte a říkáte si, jestli to bylo správné. Osobně jsem už došel k tomu poznání, že nemá smysl se cokoliv snažit vracet zpět, stalo se to, protože se to asi prostě tak mělo stát. Jinak se to stejně bude znovu opakovat.

Jde o to, uvědomit si, že my nemáme recept na to, jak má život vypadat. Rozum, či ego nám dávají ke všemu nějaké předpoklady a podmínky, které musíme plnit, jinak se vystavujeme nějakému druhu ohrožení, bolesti a tak dále. Jenomže je třeba si uvědomit, že rozum skutečně nemůže plánovat život, nikdo neví co se bude odehrávat v příštích vteřinách. Nejzajímavějším indikátorem je neustále pronášená věta "Já to nechápu!!!". Podle mě je tato věta projevem ega, které se nás snaží nacpat do určitých předpokladů i když se to zdá reálně nemožné! Hloupý expert, který si říká "Vždyť takhle je to správně!". Komu se to nezdá, je duše, je možné ji chvíli potlačovat, ale nakonec stejně je to ona, která zatáhne za záchranou brzdu a řekně ve svém pocitovém jazyce "Tak takhle by to dál nešlo!!!" a skrze vás začne prostupovat peklo na zem. Nemilosrdný hurikán, který bourá vše, co bránilo přirozené cestě života.

Duše už nemohla vydržet to, jak se ji snažíme vnutit nějakou roli, přetvářku, jen kvůli těm podmínkám a předpoklavům ega. Podstata duše je vždy taková, že chce být autentická a pokud není, projeví se agresí. Nejdříve vůči vám samotným, máte určitý práh bolesti, vydržíte to, ale jestli se situace nemění k lepšímu, pak bolest práh překročí a situaci převezmete do svých rukou. Ale jak říkám, vypadá to tak, že cítíte, že to nejste vy. My se totiž identifikujeme s egem, s jeho hloupými představami. Ego není nijak výjimečné a ani o to neusiluje, ty představy tu má každý a jsou v mnohém stejné, v tom co je úspěšný život. Ale duše? Nééé, to je španěl, který dokáže hluboce milovat právě pro určité zvláštnosti, ale je-li nucený do přetvářek, začnou lítat talíře po celém býváku. Existence duše totiž si nárokuje svůj jedinečný smysl, jeho naplňování. A pochlebování či ponižování vážně nesnese dlouho. A také nevzájemnost a nespolupráce, duši jednoduše vadí absence přirozené harmonie.

Pochybnosti o "vašem" a "nerozumném" jednání vám bude ego ještě nejakou dobu předkládat. Ale je třeba si uvědomit, že duše vlastně chce říci "ale no tak, nestůjme na místě a jděme v před!". Jo, kňourání si zakázat, to by bylo :-D ... Nechat duši ať nás vede tam, kde budeme náležitě ocenění, resp. její autentická povaha. To je podstata.

Báseň - esence žití

12. srpna 2018 v 9:31 | Mikoláš Chromík |  Výstava myšlenek
Umři! Protože ti už nic jiného nezbývá.
Protože už děláš vše jen dokola.
Umři! Protože tohle se po narození nedělá!
Protože ti ze strachu vznikla cela.
Umři! Protože už teď tvá mrtvola páchne z těla.

Hraješ roli která na tebe jen zbyla.
Jen forma, která tvou páteř do rakve ohnula.
Falešnou pýchou bráníš ji znova a znova.
Vyspíš se a zpátky do kola!

V otroctví s hebkými obroučami se schováváš.
S falešnou tváří hrdost vyřváváš.
Jako mrtvola o životě vylháváš.
S mrtvolami se životu vysmíváš.

Nejsi to ty, ale tvá mrtvola, kterou chtějí.
Živý bys byl pro ně nebezpečný.
Tolik nevyzpytatelný a nepředvídatelný.
Pravdu pod hedvábným strachem schovánají.

Mrtví patří mrtvým!
Pohřbi mrtvolu.
Vůli obětuj bolesti,
chaosu a ne nátěru.
V nečekaném objevuj radosti,
nepřipravéném příběhu
tvé vlastní velikosti.

Umři, protože nežiješ.
Nežiješ tím, že se jen napiješ.
Tím jen pravdu zakryješ.
Chválu otroctví sám sobě vylžeš.

Umři, protože to nejsi ty,
ale řetěz, který ti otrokář dal.
Nářky trávíš život, ignorujíc polibky reality.
Iluze spasitelů bičují tvůj žal,
Aby ses nároků na vlastní život vzdal.
Abys iluzi jako imitaci života přijal.

Duše roste z lásky,
láska bolestí ze sázky.
Vsazená kůže raší růže.
Trny říkají, že vonit jen může.
Volná může zabolet,
ale i v temnotě zavonět.

Ať bolí! Živý vsadím víc,
mrtvý svou kůži již strachu zaprodal.
Vůní zapomenul jsem sebe, nežádám nic,
Již není lákadel, kterým by spasitel žal bičoval.
již není řetězu, kterým by mě přikoval.
Jen žití příběhu, který nikdo nečekal.

Kam dál