Otroctví a smrtí k životu

Pátek v 14:51 | Mikoláš Chromík |  Výstava myšlenek
Žijeme ve společnosti, která je úplně převrácená, má své vštípené hodnoty, které jsou podstatně odlišné od těch mých. Osobně jsem prodchnutý myšlenkami svobody, pro ostatní jako by slovo svoboda bylo nadávkou. To, že jsem tak odlišný, si vybírá svou daň. Někdy se mé mysli zmocní temnota která mě láká ke špatnostem. Někdy mám pocit, že není úniku. Jsem sám, protože nemám rád otrockou mentalitu, která je všude okolo, je to mor, nemoc, nic co by se mělo považovat za zdravé či přirozené. Někdy to láká, abych slevil, ale tím bych sám sebe uvrhl do problémů, které mají ostatní a které jsem třeba už dávno vyřešil, navíc mít svobodnou mysl, to znamená poznat co je to být skutečným člověkem. Asi ten nejdůležitější rozdíl mezi svobodným člověkem a otrokem je v tom, že svobodný člověk si nebojí vybírat to, co je pro něj skutečně dobré. Otrok si často vybírá to, co je pro něj horší, dobré volbě má sklon se vyhýbat, může to probíhat nevědomě. Proto je společenství otroků tak emocionálně labilní.

Osobně mám v sobě stále pozůstatky otrocké mentality, myslím, že právě proto se mi občas zatmí. Někdy ale stačí se vyspat probudit a zase vidíte všechno jinak. Už bych si chtěl vybrat - dělat hlouposti - kterých bych potom litoval, pak si ale uvědomím příčiny. Já mám stále nárok na to, co od života chci! Ne, že by se mi ten nárok měl nutně naplnit, ale podstatné je asi neslevit. Vždycky se mi úplně obrátí nálada, když si představím, jak o mě někdo mluví na mém pohřbu, když si představím onu poslední řeč. Co bych chtěl, aby o mě ten člověk řekl? Je to takové samohodnocení svého života, který jednou uplyne a už s tím nic neuděláte. Už se jen bilancuje.

Taková představa mi úplně navrací důstojnost a klid. Sama mi vybírá tu správnou hodnotu, které se v dané situaci mám držet a není problém se s ní spříznit. Jde to samo. A kdo v oné řeči jsem? Člověk, se kterým špatná situace nehne a stále trvá na svém vybraném chování. Člověk, který ať už se dělo cokoliv, respektoval druhého, choval se tak díky tomu, protože o svých cílech nepochyboval, že k nim dospěje. A tak dále, mám takovou řeč celou jednu sepsanou, je delší. Nikdy tam asi o sobě nechcete napsat to, co byste sami nechtěli, jestli někdy váháte, co je správné, tak tohle je dobré vodítko. Nerozhoduje tu pocit, jestli na to máte nebo ne, prostě víte, že to tak má být. Když je váš život cestou, a víte, že někde na té cestě zaručeně je to, co si přejete, tak je to nebyčejně uklidňující. Cesta je cíl.
 

Přátelství, čas a období

7. ledna 2018 v 17:53 | Mikoláš Chromík |  Výstava myšlenek
Před nedávnem se mi zakončilo několik přátelských vztahů. Píši to tak, jak by se to stalo samo a to proto, že je těžké identifikovat hlavního aktéra oněch zakončovacích aktů. Ale spíše je to mnou. Najednou jsem si začal uvědomovat, že některé tyto vztahy jsou již pro mě přebytečné a nemají pro mě kladnou hodnotu. Tak jsem pomalu, ale jistě začal omezovat kontakt, až jsem to nechal jako větev po větvi umrtvit.

Mám pocit, jako by se zakončilo nějaké období, nějaká etapa, kdy má vzniknout něco nového, ale to staré musí přitom pryč. Vždycky, když se to člověku stane, když už víte, že se s tím člověkem příliš kontaktovat nebudete, pocitíte, jako by bylo něco špatně a ptáte se proč se tomu tak mělo stát. Mě se tak trošku zatočila hlava, protože jsem v podstatě, více méně, zůstal sám.

Ale důležité je z toho proudu na chvíli vystrčit svou hlavu a podívat se na vše s nadhledem. Došlo mi, že ať už bych jednal jakkoliv, nic bych s tím nenadělal, tak to má prostě být. Uvědomil jsem si, že mohu být vlastně vděčný, že tu pro mě ty osoby v tu dobu byly, něco mi daly, bez čeho by mi v té době bylo hůř a i díky nim jsem částečně takový, jaký jsem. Že je již nepotřebuji ukazuje na jediné, že jsem se někam posunul. To je je podle mě i ten správný způsob nahlížení na minulost a způsob, jak se s ní vyrovnat. Najít, co to pro mě vlastně teď znamená. To že jedno období končí, nevadí, začne další a vystupovat budou zase jiné, třeba i nové postavy.

Úvod

6. ledna 2018 v 20:36 | Mikoláš Chromík |  Výstava myšlenek
Zdravím vás přátelé!

Jsem autorem blogu http://mikolas-vizionar.blog.cz/, nicméně jsem se rozhodl založit další, změnit trochu svůj tvůrčí styl, psát trochu více spontánně a více stručně.

O to se budu snažit, aby články byly krátké. Tato změna vyplívá z prostých důvodů, času mi ubylo a energie psát také, ale stále mám myšlenky, které mě nadchnou a už bych je chtěl vidět napsané a přesně to bude náplní tohoto blogu, budete svědky mého nejnovějšího myšlení!

Myšlení samo o sobě je zvláštní a ty nejzajímavější věci člověka napadnou jen, když to člověk nečeká. Ta najvětší tajemství vesmíru za váma přichází tak, jako když vám je někdo pošeptá. Odtud i ten titulek blogu.

Blog bude prozatím vypadat jednoduše, ono totiž když se bude jednat o nahodilé myšlenky, tak to ani žádnou složitou formu nepotřebuje, nahodilost totiž není možné kategorizovat, rozčlenit podle nějakých rysů, nikdy nevíte, co vám budoucnost přinese, nevíte o ní nic.

Tak zatím :-) myslím, že na první myšlenku dlouho čekat nebudete.

Kam dál

Reklama