Otroctví a smrtí k životu

19. ledna 2018 v 14:51 | Mikoláš Chromík |  Výstava myšlenek
Žijeme ve společnosti, která je úplně převrácená, má své vštípené hodnoty, které jsou podstatně odlišné od těch mých. Osobně jsem prodchnutý myšlenkami svobody, pro ostatní jako by slovo svoboda bylo nadávkou. To, že jsem tak odlišný, si vybírá svou daň. Někdy se mé mysli zmocní temnota která mě láká ke špatnostem. Někdy mám pocit, že není úniku. Jsem sám, protože nemám rád otrockou mentalitu, která je všude okolo, je to mor, nemoc, nic co by se mělo považovat za zdravé či přirozené. Někdy to láká, abych slevil, ale tím bych sám sebe uvrhl do problémů, které mají ostatní a které jsem třeba už dávno vyřešil, navíc mít svobodnou mysl, to znamená poznat co je to být skutečným člověkem. Asi ten nejdůležitější rozdíl mezi svobodným člověkem a otrokem je v tom, že svobodný člověk si nebojí vybírat to, co je pro něj skutečně dobré. Otrok si často vybírá to, co je pro něj horší, dobré volbě má sklon se vyhýbat, může to probíhat nevědomě. Proto je společenství otroků tak emocionálně labilní.

Osobně mám v sobě stále pozůstatky otrocké mentality, myslím, že právě proto se mi občas zatmí. Někdy ale stačí se vyspat probudit a zase vidíte všechno jinak. Už bych si chtěl vybrat - dělat hlouposti - kterých bych potom litoval, pak si ale uvědomím příčiny. Já mám stále nárok na to, co od života chci! Ne, že by se mi ten nárok měl nutně naplnit, ale podstatné je asi neslevit. Vždycky se mi úplně obrátí nálada, když si představím, jak o mě někdo mluví na mém pohřbu, když si představím onu poslední řeč. Co bych chtěl, aby o mě ten člověk řekl? Je to takové samohodnocení svého života, který jednou uplyne a už s tím nic neuděláte. Už se jen bilancuje.

Taková představa mi úplně navrací důstojnost a klid. Sama mi vybírá tu správnou hodnotu, které se v dané situaci mám držet a není problém se s ní spříznit. Jde to samo. A kdo v oné řeči jsem? Člověk, se kterým špatná situace nehne a stále trvá na svém vybraném chování. Člověk, který ať už se dělo cokoliv, respektoval druhého, choval se tak díky tomu, protože o svých cílech nepochyboval, že k nim dospěje. A tak dále, mám takovou řeč celou jednu sepsanou, je delší. Nikdy tam asi o sobě nechcete napsat to, co byste sami nechtěli, jestli někdy váháte, co je správné, tak tohle je dobré vodítko. Nerozhoduje tu pocit, jestli na to máte nebo ne, prostě víte, že to tak má být. Když je váš život cestou, a víte, že někde na té cestě zaručeně je to, co si přejete, tak je to nebyčejně uklidňující. Cesta je cíl.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Liv Lennox Liv Lennox | Web | 20. ledna 2018 v 2:20 | Reagovat

Opravdu si přeji, abych už byla v cíli své cesty, protože je plná kamenů

2 lissy-paolohn lissy-paolohn | E-mail | Web | 20. ledna 2018 v 9:31 | Reagovat

To, co je na cestě může být na jejím konci. To, co je koncem může být začátkem. To, o čem si myslíš, že není může být. A cíl mže být jen další prostřekem dosažení cíle...

3 Mikoláš Chromík Mikoláš Chromík | 20. ledna 2018 v 15:43 | Reagovat

[1]: Paradox je, že úsilí může od cíle vzdalovat :-) proto je někdy zajímavé se zastavit a rozhlédnout, počkat, je to zvláštní ale i život vznikl samovolně bez motivovaného úsilí a někdy vzdát se kontroly tolik vyřeší, až s podivem :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama