Věk pošetilosti a pokory

31. března 2018 v 13:16 | Mikoláš Chromík |  Výstava myšlenek
Věk klasického liberalismu, který se vyvinul v Anglii během 17., 18. a 19. století. Během této krátké historie se šířil do zbytku Evropy. Co je klasicky liberalismus? Je to filozofický směr položený na poznání přírody a člověka. Z tohoto poznání byla zjevná nepostradatelnost individuální svobody. Tu má klasický liberalismus ustanovenou jako svou nejposvátnější hodnotu.

Hned na druhém místě je rovnoprávnost, která vymezuje svobodu jednotlivce. Svoboda by nebyla udržitelná bez této zásady. To je zároveň vlastnost pokory, nemyslet si, že já sám mám větší schopnosti než jiní, nebo že jsem lepší, nebo někdo jiný lepší než druhý. To vyplývá z pozorování a zkoumání přírody. I když jsme každý jako jeden, stále nás něco spojuje. Tuším, že to je určitý druh morálky. Jako klasický liberál rád sleduji přátele, co dělají a vymýšlejí, vůbec jak se vyvíjejí, když mají tu možnost se vyvíjet, ta možnost je právě svoboda.

Pokora je také umění přijmout věci takové, jaké jsou. Osobně mám trochu špatná kolena, nemám v pořádku vaziva, nesmím je příliš zatěžovat, ale jinak chodit můžu celkem normálně. Ze začátku nebylo snadné to pojmout, ale člověk se to musí naučit přijmout, věci takové, jaké jsou. A brát svůj úděl důstojně. I to je přírodní věc, před kterou se musíme každý sklonit a nakonec si hledat svou cestu, protože věřím, že takové věci se často stávají právě proto, abychom šli tama, kudy jít máme.

Pak je tu pošetilost. My žijeme ve věku pošetilosti. Po 1. sv. válce se cosi v lidských hlavách přepnulo a poznané přírodní zákonitosti jsme začali zanedbávat, až ignorovat. Ekonomie moderních států je pošetilostí, čerpají z bezedných rozpočtů, viděli jste bezedný rozpočet? To je pošetilost! Lidé se neustále někam ženou takovým bezohledným tempem, že by při tom člověka ušlapali. Už si nemyslíme, že nikdo není lepší, nebo horší. Všechno chceme měnit, dokonce i smrt bychom chtěli brát člověku, protože si myslíme, že možná neudělal všechno, aby žil. Vše chceme získat, všude chceme zvítězit. Pošetilci chtějí do všeho zasahovat, protože získali mylné sebemínění že mají moudrost stvořitelovu. Pošetilost je honbou za mocí, je to touha vše kontrolovat, i smrt.

Kde je ale láska? Boj mezi láskou a mocí, to je právě boj sil pokory a pošetilosti. Klíč se skrývá v určitém zákonu morálky, a ten si vykládám jako obranu individuální svobody a nejen té své, ale i blízkých. Většina lidí je apatická, když se děje něco, před čím by neměli zavírat oči. Nedokáží sami zvednout ani prst a odpovědnost přenechávají někomu jinému, ať to vyřeší, poserové. A právě tito určují hlasitě lidem, jak by měli žít. Je pošetilé někomu určovat, jak má žít, ale já jsem naopak šťastný z toho, když vidím, jak lidé mají možnost žít sami podle svého. To je pro mě zároveň i láska. Pak vznikají i přátelství, ve kterých již není třeba nic dokazovat, když prokážete, že jste schopní jednat, když vidíte, že se děje něco, co prostě není správně. Ti co ze své duše zvrací slova o velkých až sebeobětujících činech, ti chtějí dokazovat že někoho mají rádi, ale ti co jsou odhodlaní jednat už nic takvého nemají za potřebí.

Naopak přiznání bezmoci v některých případech je prosté přiznání skutečnosti, zvláště když se jedná o něčí svobodné rozhodnutí a vy to musíte respektovat. Člověk musí přijít na to, že dělá něco špatně, sám. Ale jakmile je člověku brána možnost svobodného rozhodnutí, tak v sobě sílu najdu a to i když nevím co dělat, prostě začnu dělat kroky v před, protože vím, že musím. Selže-li první, nevadí, mám, nebo najdu další. Protože vím, že kdybych byl na místě toho člověka, chtěl bych, aby pro mě někdo udělal to samé.

Poznámka: Liberálové již vymizeli, to co se dnes nazývá liberály má od liberalismu sakra daleko ...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama