Cesta z bezmoci

8. dubna 2018 v 15:00 | Mikoláš Chromík |  Výstava myšlenek
To nejzásadnější co jsem kdy v mém životě udělal bylo, že jsem se vzdal všeho, co jsem do té doby znal. Možná máte ten pocit, který jsem míval já, stavíte budovu, už máte pocit, že to začívá dávat smysl, že už to máte, ale pak se nějak začne hroutit a musíte opět začít znova. Stavěl jsem na nereálných základech, tím to bylo, celá tato budova světovázoru neměla ty správné základy. Jde totiž o to, že v průběhu dětství jsme začali ztrácet to své pravé já ve víru všudypřítomných manipulací, o kterých nám nikdo neřekl.

Jako děti jsme ta byli vůči tomu bezbranné, a to je právě věc, která mnohým, kterým není vše jedno, docela komplikuje život až k depresivním stavům. Již si moc nepamatuji, jak jsem na tom byl já, ale připomínám si to u toho, když se snažím pomoci v tomto směru přátelům a navést je. Jednoduše se jedná o to, že svůj pohled stavíte na kolektivních myšlenkách, ke kterým jste byli naučení přilnout, skrze tradiční výchovu v rodině, výuku, kulturu a náboženství.

Ten procesor který nosíte v hlavě je přehlcený informacemi, příkazy a zásadami, o kterých nevíte, jak jste k nim přišli, ale řídí vám život. Říkají vám, co je správné a co ne. Kolektivní myšlenky jsou v naprosté většině viry, které jsou tak rafinované, že kdyby vás náhodou napadlo je opustit, začnete cítit strach. Začnou člověku našeptávat: "Tam je svět chaosu a nejistot, tam ty nechceš jit, zůstaň při starém, tu s námi, bude ti dobře, uvidíš, jen ještě vydrž!".

Člověk však má omezené psychické kapacity na to, aby něco takového vydržel, pokud je všímavý a trápí ho, že nemůže svět okolo sebe ovlivnit. Ten krok odvahy, i přes toto strašidelné volání v ozvěnách mé naprogramované mysli, jsem udělal, protože už jsem nemohl jinak, buď uvidím co je za vším tím, co mi má být skryto, kde se vlastně ještě skrývá naděje, nebo budu jen pomalu umírat v utrpení, jako ostatní, kteří si na to už jen zbaběle zvykli.

Zavrhl jsem všechny kolektivní myšlenky, v mysli jsem provedl tu největší razii všech dob. Nevěděl jsem, které jsou dobré, nebo špatné, jak jsem to měl vědět? Provedl jsem celkový restart. A co teď? Nic nevím! Nevím co je správné a co dobré! Objevil se strach ze vzduchoprázdna. Nevěděl jsem kde začít hledat novou náplň, ale prostě jsem začal, udělal jsem první krok co mě napadl a pak druhý. Umíme to, jen se nesmí člověk ze své méněcennosti vzdávat.

Od toho momentu jsem každou myšlenku, která se mi snažila vloudit do nitra zastavil a podrobil ji těžké inspekci, jestli má své opodstatnění a jestli mi má co dát. Mé chování přestávalo být dílem kolektivních myšlenek, ale mých vlastních, individuálních hodnot. Stal jsem se malou částicí, která hraje harmonickou symfonii s okolím, deprese které jsem měl odezněly a proměnily se v roky radosti. Již to byly mé myšlenky a pocity, ze kterých jsem si vybíral a šel za nimi, nemusel jsem o ně soupeřit s někým jiným. A když jsem náhodou snad nevěděl, tak jsem se vzdal a řekl že nevím.

Cizí myšlenky, plány, způsobují, že narážíte do zdí a padáte do jámy, protože zkreslují obraz vaší vlastní reality. Je to docela prosté, rozdíl mezi těmi, kdo mají v životě štěstí a těmi kdo ne, je v tom, že ti šťastní se nechovají podle cizích plánů, nesoutěží o jednu trofej, ale osobili si právo svůj život ovládnout. Právo udělat z něj své vlastní milované mistrovské dílo.

A pokud se náhodou v nějaké soutěži objeví, tak proto, že to již pro mě soutěž není, kvůli tomu, že téma soutěže je tím co milují, dělají dlouhodobě, a proto ostatní účastníci jsou bez šance. Je to cesta z bezmoci. Kdykoli se objeví nějaký problém, dokáži ho již rychle vyřešit ke spokojenosti, nebo počkám a řešení přijde samo, protože už nelovíte v neznámu.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 nakira nakira | E-mail | Web | 8. dubna 2018 v 20:44 | Reagovat

Restart je třeba, pustit se toho, co nás drží dole, vzlétnout a jen jemně řídit, kam nás vítr zavane.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama