Prezence lásky a tělo

8. července 2018 v 15:15 | Mikoláš Chromík |  Výstava myšlenek
Někdo si sám sebe představuje jako vojáka, který zachraňuje lidi od nejhoršího a tím si tak získává obdiv. Někdo jiný se zase vidí v televizi a hoví si, jakou z toho bude mít reputaci. Jiní mají spasitelské sklony, chtějí ukázat, kolik utrpení snesou, opět pro uznání, věhlas, táhnoucí se závoj upletený z popletených hlav obdivovatelů. A tak dále, vše to má jedno společné - ukázat svou váženost, význam tím, že v sobě potlačíte něco, co jiní potlačit nedokázali, nebo nechtěli. Všichni tito se chtějí stát vůdcové, říkají, co bychom měli dělat. Jaký směr vede ke spáse.

Proč to dělají? Protože byli líní pochopit co od nich láska chce. Nechtějí pochopit možnosti druhého člověka, nechtějí dovolit, aby s ním někdo v něčem nesouhlasil!!! Prostě si řekli: "Však počkej, jednou uvidíš!!! Uvidíš co jsem zač ..., pak poslechneš!". Láska chce po člověku víru. Víru v člověka. Druhý možná nesouhlasí čistě jen proto, že nemůže, a to je třeba vidět, poznat. Člověk, který toho není schopen cítí prostě strach, méněcennost, proto chce dokázat, co je zač. Bojí se, že ho ostatní odmítají pro to, že je v něčem nedostatečný, to však, jak vidíte, je hloupé. Avšak protože se cítí zahnaný do kouta, propukne hněv, protože jeho ideální představy byly přeci ty správné, dobré ...

Jak si představuji sebe? Představuji si sebe v zapomenutí, zapoměl jsem na sebe. Jsem uprostřed své zahrady, a prociťuji jak mnou její vůně vane, jak ji nese vítr od neznáma do neznáma skrze mě. Jak na nás hřeje sluneční světlo, koupeme se ve slunci, vše je teď dokonalé samo od sebe. Je živá, včely, motýli, člověk snadno se zapomene a zjístí, že on sám je tou zahradou. Žije, protože já žiji, nemá smysl se o zahradě jakkoliv bavit bez vědomí, které ji může sledovat. Ano, jediné co zbude, je vědomí, vše, i mé tělo je součástí všeho, jen vědomí je jedno, to vědomí si to celé užívá, díky tělu. Tělo je božské, protože dokáže právě toto - poskytnout vědomí lázeň nádhery, která ho bezpodmínečně prostupuje. Tělo i mysl není naše, je to cizinec, který se vědomí nabídl, že mu tyto blažné prožitky věnuje, pokud bude chtít, tělo je anděl, možná bůh, bohyně, když to dovolíte, bude vás zahrnovat polibky nesmírnosti s prohlubující se intenzitou. Jsem-li jen vědomí, které spokojeně pozoruje, tělo hřeje láskou.

Tady není co dokazovat, když jsem v takových stavech, tak nechápu co takový člověk po mě chce, nerozumím mu, umyslně se chce cítit špatně a chce abych to dělal taky ... Strach lze jen vyloudit z těla přítomností lásky, hněv, zběsilá vášeň, ať již jsou nasměrované k řešení jakéhokoliv problému, jsou jen podvodem, pod kterým se strach stále skrývá a roste. Roste, protože problém roste, protože nepochopení a pošetilost roste, protože možnosti okolního světa jsou stále stejné. Problém přestává existovat, když přichází láska, s láskou vědomím totiž vše prochází bez podmínky. Jsem tady a teď zahradou, láska tam mé tělo vábí, stejně jako tu včelu, za potravou. Mezi tím žena, či přítel, kteří možná nebyli ve své kůži, nevím to, nevím nic, přijdou a uvidí, že já jsem stále stejný, nereagoval jsem na jejich změnu, nevím nic, protože jsem šel kde mě láska vedla. Příjdou a jsou šťastní, že jsem věřný sám sobě, protože se k nim chovám stejně. Protože láska ve mě mi dala víru, že se vždycky takto sejdeme a budeme opět šťastní, jsme. Milovaní lidé mají právo občas (i nejen občas) zabloudit, pak jsou ale rádi, že jsou opět doma. Že jejich místo tam někde pořád je, je to moje víra, že se vrátí, a jejich pocit věrnosti, který se prohlubuje. Protože se mohly vrátit bez výčitků ...

Nepatřete nikomu, pod nikoho, nepatřete ničemu, žádnému ideálu, prostě buďte šťastní, vy patříte sobě! Tak buďte.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama